Let mouchy

Kolo osudu

Nechci láteřit na nepřízeň osudu, protože v posledních dnech jsem se seznámila s příběhy několika lidí, o kterých se dá říct, že k nim opravdu nebyl osud milosrdný, ale oni to berou tak… pro mne nepochopitelně a obdivuhodně. Takže se nebudu rouhat vykřikováním, že osud naší rodiny stojí za starou bačkoru. Je takový, jaký je. Jednou nahoře, jednou dole… Kolo osudu.

Maminka moje jediná před deseti lety zjistila něco, co nechtěla i přes mé protesty řešit a konečně vyrazila začátkem roku k lékařům.

Po různých, víceméně nepříjemných, vyšetřeních, které mamina absolvovala, jsem zasedla k internetu a hledala obchody s parukami, protože pro žádnou ženu není příjemná ztráta vlasů a moje maminka vyhlídku do plešaté budoucnosti nese obzvlášť těžce. Naštěstí výrobci a výrobní technologie velmi pokročili a tak je k mání hromada různých paruk takové kvality, že běžný pohled rozdíl od pravých vlasů nepozná. Navíc se dají sehnat i různé šátky a turbany, ve kterých vypadá obstojně i člověk mého typu, který v čepici vypadá jako debil.

Ale co bez vlasů, ty dorostou a většinou kvalitnější, než původní, nějaké šrámy a jizvy se zacelí a pak určitě bude příležitost ještě prožít mnoho krásných let. Škoda těch deseti ztracených roků, dřív by léčba a naděje na vyléčení byla mnohem, mnohem větší. Ale nelze plakat nad rozlitým mlékem, situace je teď sice velmi vážná, ale snad ne zcela ztracená.

Nesmí.

Nějak si nedokážu připustit možnost, že by to nedopadlo dobře.

Následující text: Únor bílý... »»» ««« Předchozí text: Volím, volíš, volíme... voly?

Alfa | Středa 30. 01. 2013, 22.38 | POPŽ | permalink | tisk | 224x