Let mouchy

Návraty

Díky událostem posledních měsíců jsem měla červenec hodně vzpomínkový a ještě víc bláznivý.

Začalo to tím, že jsem si koupila auto. Naprosto nepraktické, zbytečné, mrňavé a které opravdu, ale opravdu nepotřebuju. Velké auto má Jejka a i my se Silvestrem vlastníme jednoho nemalého Renaultíka a tak jsem v případě potřeby mohla jedno z nich použít.

Za tento můj úlet vlastně může táta, který byl celý život blázen do aut a vystřídal jich asi třicet, ale který nikdy to své vysněné neměl. V jeho vozovém parku se i za hluboké totality objevovaly vozy jako Alfa Romeo (což na začátku sedmdesátých let nebylo běžné přibližovadlo), několik Renaultů, Fordů a Fiatů, dokonce asi pět měsíců vlastnil druhé nejošklivější auto na světě, kterým byl šedý Wartburg (nejšerednější auto na světě je žlutý Wartburg) a asi bych už nedovedla udělat seznam všech značek a typů. Tátovým snem byl červený třídveřový sporťák, ale když odcházel do důchodu zvolil si jako své poslední auto prostorného, byť třídveřového, červeného Golfa, ze kterého se nakonec vyklubal Golf bílý, a na jehož barvu si nikdy nezvykl. Ale už tehdy říkal, že je to jeho poslení auto v životě a že už to své vysněné nikdy mít nebude. A tak se taky nakonec stalo…

Kolegyně v práci si chtěla koupit v bazaru Kangoo a poprosila mne, abych se jí podívala na internetu, jestli nějakého pěkného nenajdu. Hledala jsem a našla. Ale u toho hledání jsem narazila na autíčko, o jehož existenci jsem neměla ani potuchy – což ale u mne, jako milovníka velkých SUV a fandy Saabů, není divu. To malé červené autíčko na tom malém obrázku jako by vystoupilo z tátových snů. A tak jsem se na něj jela podívat a ono to opravdu bylo TO auto, které táta vždycky tak chtěl.

„Proč to dělám???“ ptala jsem se sama sebe, když mi v bazaru vypisovali papíry. Pořád nevím. Snad pro tu chvíli, kdy jsem s ním jela na první cestu do míst, kde jsme měli kdysi s tátou chatu… Snad pro tu fotku toho auta v lese, ve kterém jsme s tátou znali každý strom…

Pořád nevím… ale mám ho. Asi jsem se fakt zcvokla.

Taky jsem měla po letech dovolenou. Vyrazily jsme s maminkou a její čivavou na týden na Slovensko do jedné Bohem zapomenuté vesnice na kraji Karpat, ze které pocházela naše prababička. A zase jsem bilancovala, když jsem viděla kostelík u cintorína a když jsem zapalovala svíčky na hrobech s náhrobky, na kterých byla jména a data u nich věkem už těžko čitelná…

A pak už jsem se vrátila do práce, kde místo volnějšího prázdninového režimu začal docela nechutný dril, protože na práci pro čtyři, kterou děláme tři, jsme zůstaly jen dvě, protože ta třetí přinesla neschopenku a aby toho ještě nebylo málo, byl odejit jeden náš kolega, který se moc neosvědčil a mezi nás přišel nováček, kterému naše divadlo ani trošku nesedí a kdoví, jak dlouho nám vydrží.

Následující text: Dovolená? »»» ««« Předchozí text: Poslední potlach

Alfa | Čtvrtek 31. 07. 2014, 00.47 | POPŽ | permalink | tisk | 12567x