Let mouchy

Poslední potlach

Červen se kolem mne proplížil nějak mlhavě a moc ani nevím, co se dělo, jestli vůbec něco…

Asi se toho udála hromada, ale všechny události včetně bombastického zakončení další nejisté divadelní sezóny, jsem prožívala jako ve snu a moc jsem okolí nevnímala.

Všechno zastínil tátův odchod a v půlce června trampský potlach na jeho památku.

Uvědomila jsem si, že mi táta, se kterým jsem od svých devíti let nežila, celé ty dlouhé roky hrozně chyběl. Ano, vídali jsme se, ale on měl jinou rodinu, do které jsem nepatřila a i když jsme spolu chtěli být častěji, vztahy ostatních kolem nás tomu nepřály.

Uvědomila jsem si i to, co jsem si celé ty roky naprosto nepřipouštěla, že na něj vlastně žárlím… že nemám ráda jeho novou chatu, která je „jejich“ a kterou vyměnil za tu naší starou… Přiznala jsem si, žárlím na jeho dceru, která s ním mohla být celý její život a že mně byl vyhrazen jen tak malý kousek z jeho i mého života. Žárlila jsem i na jeho novou ženu, která se k němu chovala tak, že jsem si nebyla jistá, že je s ní opravdu šťastný… Snad byl…

Přiznávám si i to, že ony dvě za to nemůžou, byl to jejich manžel a táta a já byla něco navíc z jeho minulosti. Chtěly ho pro sebe, bály se o něj… i o jeho majetek. A tak udělaly maximum pro to, abych moc do jejich životů v žádném směru nepatřila. Kdoví, jak bych se v jejich situaci chovala já.

Nikdy jsem si s nimi nic špatného snad ani neudělala, ale bylo vždy poznat, že ony se na mne usmívají kvůli tátovi a ani já se u nich na návštěvě nikdy necítila dobře – a i já se na ně kvůli tátovi usmívala až za roh.

Náznaků nechtěné a majetek ohrožující vetřelkyně bylo tolik, že to nešlo přehlédnout. Nikdy jsem to tátovi neřekla. Nikdy jsem to vlastně neřekla ani sobě, ale teď to vím. Poznala jsem, co pro mne znamenal a poznala jsem tím tak trošku i sama sebe. Ne, nejsem zapšklá vůči nim, snažím se je pochopit a snad se mi to i daří. Nechci dědit, nedělám si na jeho či jejich majetek pražádné nároky… Snad pár fotek bych chtěla, a možná jeden obraz, který koupil, když jsem byla malá a kdy byl ještě s námi, o kterém mi vyprávěl příběhy a který si „potom“ odvezl do nového života, ale i bez toho můžu žít, protože hezké vzpomínky mám a jsem za ně ráda.

Jestli jsem se vůči němu zachovala dobře nebo ne neřeším, prostě to tak bylo a nemůžu nic udělat jinak. Nemůžu nic změnit. Už ne.

Život jde dál. A uvnitř mne zůstane jizva, která se časem určitě zahojí, ale která nikdy nezmizí úplně.

Ale asi i to je život.

Následující text: Návraty »»» ««« Předchozí text: Tisíce odstínů černé

Alfa | Pondělí 30. 06. 2014, 00.08 | POPŽ | permalink | tisk | 1368x