Let mouchy

Původně Co život dal, ale nakonec Prožraný čas

Rok třináctý se už čiperně rozeběhl a já děkuji sama sobě, že jsem si nedala žádné novoroční předsevzetí, protože bych snad ani nemusela hledat, proč to či ono nejde a že nemám čas.

Takže tady máme další rok, jehož první měsíc už finišuje do cílové rovinky. Už roky říkám, že něco nemůžu, protože nestíhám, protože musím to nebo tamto a pak ještě tohle a támhleto a pak to… Jo, už vím, že hospodaří se nejen s penězy, ale i s časem. Neumím pořádně ani jedno, ani druhé… ale snahu mám!

Tož zkusím si udělat časovou bilanci. Trávím hromadu času v divadle – hromadou se rozumí asi tak 280 hodin měsíčně. To znamená, že zbylých 450 (podle délky měsíce) mám pro sebe. Asi 170 hodin proflákám v posteli a tak mi zbývá 280 hodin na všechno ostatní. Z toho s klidným svědomím odečtu 30, které určitě každý měsíc trávím v koupelně či dřepěním kdesi nebo i u tepla a zíráním do blba. Zbývá mi 250 hodin. 

Něco musím věnovat domácnosti – tu a tam něco přeprat, vyžehlit, uvařit, uklidit… dejme tomu, že těmto kratochvílím věnuji průměrně třicet hodin za měsíc a tudíž mi zbývá 220 hodin. Dvacet hodin věnuji nákupu, protože to máme všechno docela daleko a za měsíc těch dvacet hodin veškerým nákupům včetně cestování za nákupy věnuji. Pak si odečtu ještě tak hodinku denně na zbytečné courání po internetu a psaní kravin, jakou je třeba tato nebo Malé androidí tvítování a vyjde mi, že mi každý měsíc zbude 170 hodin volného času. 

170 hodin, kdy mám čas jí s dětmi na kafe, zaběhat si s Despinkou a se Silvestrovým Longinkem ve Swampu, kdy se můžu věnovat mamince, kdy si můžu číst, kdy se můžu jen tak fláknout k televizi a jen tak na ní čučet, kdy můžu třeba cvičit, protože mi začíná být všechno malé… Tak jak je možné, že doma bojuji s himalájí nevyžehleného prádla, že si k televizi nesednu jak je měsíc dlouhej, ani už nevím, jaké to je, listovat v knize, … nemýt myčku nádobí, ani nechci vědět, jak by to vypadalo v kuchyni, … 

Tak by mě zajímalo, kdepak asi je můj volný čas…

Když vidím tu nacpanou myčku a vzpomenu na své stále se srážející oblečení, nemohu se ubránit pocitu, že všechen ten volný čas prožeru…

Hm, tak tenhle článek měl být o tom, co je nového doma i v divadle, jaký mám postoj k prezidentským kandidátům, co říkám na poslední projev starosty ve Weaverville, co vím o biopsii a chemoterapii, o tom, co vím o spinálni svalové atrofii a v neposlední řadě o tom, že jsem četla jeden blog, který dovede změnit v člověku pohled na svět a zamíchat jeho životními prioritami a odkaz na něj sem nemůžu dát, protože k tomu, co nacvakaly mé prsty, brouzdající po klávesnici, se to nehodí…

A taky mě zlobí klávesnice, protože napsat A nebo udělat mezeru mne stojí dost sil… A to už jsem si z pod klávesnice vyšťourala chlupů na dvě kočky!

Následující text: Volím, volíš, volíme... voly? »»» ««« Předchozí text: Vstříc lepším zítřkům

Alfa | Čtvrtek 24. 01. 2013, 17.17 | POPŽ | permalink | tisk | 185x