Let mouchy

Špitlík

Stejně jako CocaCola si i české špitálky udržují kvalitu svých čajů a potravin již celá desetiletí. Ano, když je již několik dní pacient vyhládlý, snaží se pozřít i nemocniční příděl laskomin, ovšem místo čaje jsem si raději vyloudila svou plynulou ruštinou od personálu obyčejnou vodu. Naštěstí nás většinou ke snídani docela vydatně zásobovali pečivem a jak známo, o chlebu a vodě se dá přežít docela dlouho.

Přístup lékařů k nám, chcípákům, byl přívětivý a i když ne tak obětavý jako v Kamenické nemocnici, stěžovat jsme si nikdo nemohl. I ten milý pan doktor, který mi dělal echo srdce, se mi na skorozlomení žebra roztomile omlouval. 

Za přívětivost lékařů jsme však byli trestáni zdravotními sestrami, jejichž chování mnohdy připomínalo chování sadistických dozorkyň v nápravném zařízení. Již druhý den mého pobytu mi ráno dost hrubými slovy vynadala sestra, která mi přišla odebrat krev, jak si vůbec můžu dovolit schovávat žíly a pokud mi nedovede nabrat z předloktí krev, bude si na mne stěžovat a rozříznou mi tepnu v třísle, by nasosali zkumavku mé krve, potřebné k vyšetření čehosi a že na takovéto schválnosti ze strany pacientů není zvědavá a nemá na ně náladu. Bylo mi ještě tak zle, že jsem jí neposlala do prdele a dodnes mne to velmi mrzí. 

Mnohem větší problémy měly ostatní pacientky, se kterými jsem sdílela pokojíček. Byly to všechno holčiny s datem narození kolem roku 1925 a jejich obrana vůči chování personálu byla velmi chabá, protože mnohé z nich ani nechápaly, kdeže to vlastně jsou. Když si téměř stoletá dáma, ležící vedle mne na posteli, kolem třetí ráno vyrvala z ruky kanylu a docela vesele cákala vlastní krví po roztrhané dece, navléknuté do roztrhaného povlečení a já si dovolila zavolat sestru o pomoc, dostaly jsme vynadáno obě. Já že obtěžuju, když nic nepotřebuju a babča za to, že jim přidělává práci. Bohužel jsem to nijak neřešila, protože jsem ve větvích stromu za oknem hledala Sandokana s Daktarim.

Od pátého dne mého pobytu mi moje žíla na hřbetu levé ruky začala projevovat nevoli s již několik dní zabodnutou kanylou a odmítala nechat dvakrát denně nakapat do mého krevního oběhu příděl antibiotik. To, co zpočátku do mne nakapalo za půl hodinky, se sosalo hodiny tři až čtyři. Prosila jsem sestry i doktory, by mi kanylu dali jinam, ale lékaři to nedělají a sestry to považovaly za zbytečné. Sedmý a osmý den jsem měla pocit, že mám místo hřbetu ruky popelník, protože místo kolem vpichu kanyly nemohlo pálit víc, než kdyby mi tam někdo típal cigárko. Bohužel to byl víkend a tak jsem neměla možnost zajít za lékařem, páč byl víkend… a sestry mi oznámily, že jsem bolestínská a že hraju divadlo…

V neděli v noci naštěstí měla službu jedna méně agresivní sestra a když mi dososaly poslední noční antibiotika, oznámila jsem jí, že mi kanylu vyndá, nebo že to udělám sama a svedu to na ní. Vyndala. Málem jsem se bolestí posrala. V místě vpichu jsem měla krásný zánět a ručičku jsem měla rudomodrozelenofialovou od prstů až téměř k lokti. Sestra se podivila, že mne to muselo bolet a proč že jsem si neřekla dřív, aby mi kanylu dali někam jinam. 

Den na to hned po ránu přišel pro mne hezký jinoch s kriplkárkou, na kterou mne usadil a odvezl až k sanitce, kterou jsme jeli kamsi na rentgen. A protože tam bylo moc schodů, hnal mě po nich pěšky a kriplkárku nechal v autě, přece se s tím nebude tahat výtahem. Točila se mi hlava až na druhou, ale zvládla jsem to. I cestu zpět, ale přiznávám, že už jsem se na špitální pokojíček s mojí postýlkou těšila…

Každopádně rentgen dopadl docela dobře a můj ošetřující lékař mi oznámil, že můžu domů. Ale až zítra. A já mu oznámila, že už žádnou kanylu a že chci antibiotika v pevné formě užívat orálně. Tož jsme si na to plácli.

Závěrem musím přiznat, že do nemocnice mne, dle lékařů, Silvestr přivezl v hodině dvanácté, pokud bych přijela později… už bych nemusela přijet. Ale ať to bylo jaké bylo, zřejmě ve špitálku můžou za to, že ještě žiju, za což jim děkuji.

Na přístup nemocničního personálu jsem pochopitelně vznesla stížnost i se snadno doložitelnými příklady, leč bylo mi odpovězeno, že se o tomto problému v této nemocnici ví, ale že platy nejsou vysoké a práce je tam nepříjemná…

Následující text: Mistr tesařský »»» ««« Předchozí text: Hospitalizační halucucanice

Alfa | Neděle 30. 09. 2012, 15.40 | POPŽ | permalink | tisk | 302x